sobota 20. května 2017

     

RODIČOVSTVÍ ANEB JEDENÁCT FAKTŮ, KTERÉ VÁM NIKDO NEŘEKNE!!!



Ahoj všichni,
   Dneska opět trochu netradičně a nekosmeticky.
Dneska chci mluvit o mateřství a rodičovství, a mém momentálním pocitu a názoru na něj. Toto není mama-blog, ale přesto mám nějak potřebu se trochu vypsat ze svých pocitů…
O mateřství se budu, ale snažit nezmiňovat, to by bylo na další dva články. Zastavím se spíše u rodičovství.  Jasně, doba a pohled na vše se mění, takže si nebudeme říkat, že ve výchově mojí vlastní a mých dětí není diametrální rozdíl. Protože v roce 1983, kdy jsem se já narodila, bylo opravdu všechno trochu jiné…
Přesto se opravdu nechci rouhat a stěžovat si, a děkuji moc Bohu a přírodě, že mám to štěstí mít zdravé děti.
Jako malá jsem se moc neviděla být maminkou a jako puberťák už vůbec ne. Ale když už bych jí jednou byla, chtěla jsem hlavně děti hezké!  Jak hloupé že? ! Naštěstí  jsem byla vyslyšena a bez zbytečné skromnosti můžu říci, že mám to obrovské štěstí mít děti jak zdravé, tak hezké. Úžasné!
A teď už k mým pocitům...
Nejsem extra mateřský typ, a když jsem poprvé zjistila, že čekám kloučka, bylo mi to upřímně jedno, jaké pohlaví mimča budu mít. U druhého těhotenství jsem chtěla už radši kluka, ale teď jsem strašně ráda, že mám i holčičku.
Je mi teď přes třicet a popravdě řeknu, že jsem fakt ráda, že to všechno s miminy mám už za sebou. Tenhle čas nebyl můj nejoblíbenější, o těhotenství ani nemluvně. Proto kdybych se teď rozhodovala, jestli budu mít děti, nevím,j ak by to dopadlo…A i když je oba strašně moc miluju, težko říci, jestli bych měla miminka dvě, asi spíše jen jedno. Ale příroda to za mě zařídila jinak a než jsem se stačila rozkoukat, k jednomu malému svišti přibyl druhý.  Oba jsou narozeni v červnu a mají mezi sebou přesně dva roky, takže se přijdu někdy spíše, jako když mám doma dvojčata. A  je to „sakra“  náročné! Obrovský respekt pro rodiče dvojčat a vícerčat každopádně.

Takže pár věci, co Vám o rodičovství nikdo neřekne ani náhodou, ale je to tak! ( z mého objektivního pohledu samozřejmě!) :-) 
Za prvé : Bude to bolet, né že ne! V určitých chvílích těhotenství a porodu si budete přát, aby jste nebyla, a toho človíčka ve vás budete fakt nesnášet...
Za druhé: Porod je sice přirozený konec těhotenství, ale s přírodou to většinou má pramálo společného.
Za třetí : Klidně se Vám může stát, že se před tím šedesáti centimetrovým človíčkem občas budete schovávat, třeba na záchod.:-( 
Za čtvrté: Pravidlo, chovejte se k ostatním tak, jak chcete, aby se chovaly ostatní  k Vám, tady neplatí. Aspoň né tak do osmnácti let jejich věku. Hodná máma nerovná se hodné dítě! Většinou… bohužel…:-( 
Za páté: Uklízejte rychle a nárazově. Jakákoliv pravidelnost a důslednost je k "prdu". Za dvě hodiny to nikdo stejně nepozná.
Za šesté: Dětem je opravdu jedno, jestli mají vyžehlené tričko nebo nikoliv. Klidně si ho vezmou totiž poruby nebo cedulkou dopředu. Smrtelně jim, ale záleží na tom, jestli si přijdete nakoupit do jejich imaginárního obchůdku u nich v pokojíku.
Tady opravdu platí, šťastná a pohodová máma, šťastné a pohodové dítě.
Za sedmé: Váš volný čas už nikdy nebudete řídit jen vy…teda aspoň do jejich puberty. Ale i s dětmi  se dá normálně žít. Jen to chce trochu organizace a pomoci zvenčí.
Za osmé: Nezvládnete to sami! To je utopie! A tím nemyslím otce dětí nebo manžela. Budete potřebovat všechny  babičky, příbuzné, kamarádky, chůvy, prostě kohokoliv, kdo Vám může jen trochu pomoci.
Za deváté : Strávíte nesčetné minuty (hlavně v prvních měsících a letech jejich života) u postýlky a postele svých dětí. A budete tupě zírat a nechápat, že tohle stvoření jste vytvořily (jen) Vy!
Za desáté : Budete v neustálém strachu. Aby se jim něco nestalo, aby jste udělaly všechno správně, jestli všechno děláte správně, jestli oni dělají všechno správně, no prostě  „na palici“!
Za jedenácté: I když odejdete, oni odejdou nebo odjedou oni, prostě když nebudete s nimi, budou u babiček, na táboře, prostě někde a Vy se na to budete strašně těšit…Ovšem už po první hodině, případně dni si budete připadat, jako, že Vám něco fakt chybí, jojo, život už nikdy prostě nebude stejný …


Takže,i když se perou, křičí, odmlouvají, neposlouchají, ta láska, kterou cítíte, když Vás tyhle malé ručky obejmou je nepopsatelná a měla by být i bezpodmínená. Protože jací jednou budou, až vyrostou, můžete z velké části ovlivnit Vy, takže do toho!
 Jsou to přece naše děti. Takže já bych neměnila a je to vlastně to nejvíc, co se mi v životě mohlo povést. I když mě někdy fakt se…!
   Tak to by bylo všechno. Doufám, že se Vám článek bude líbit a přijdete zas. Tak ahoj :-)
 
Můžete mě sledovat na INSTAGRAMU jako miška.sádlík nebo na FB jako Michaela Sádlo Spolidoro


VÝSTAVA BOT-  MANOLO BLAHNÍK VÝSTAVA PANA OBUVNÍKA                MANOLA  BLAHNÍKA               Ahoj všichni,  až mi b...