Chlap

Tak,otevřela sem si víno,děti leží,manžel sleduje hockey a já sedám k počítači...Celkem klišé,že?I když sem tenhle článek nazvala takto,tak nevím,jestli se chci přímo bavit o mužích...:-)Známé pořekadlo,že s nimi se žít nedá a bez nich už vůbec ne,zná asi každá ženská,co má víc než dvouletý vztah,i když nechci být pesimista a oslovení ženská vlastně taky nesnáším...Myslím,že to má něco společného s tím,že si ještě tak stará nepřipadám,a slovo ženská mi přijde vyloženě strašné.Ha ha.

Ale o svém vztahu se teď bavit nechci.

Chci se bavit o tom,kdy opravdu vztah přechází z lásky na zvyk a co ty lidi pak nutí zůstat spolu...Né,že bych mezi přendaváním prádla z pračky do sušičky nebo snad psaním úkolů a vymýšlením co nejjednoduších večeří hloubala a polemizovala nad tématem,které je mi,jako každé "vdané ženě" blízké...Jednoduše mě na to přivedl podle mě suprově pohodovej film "TEORIE TYGRA".

Kino bytostně miluji!Filmy doma moc nesleduju,hlavně ty nové a novější,radši chodim do kina.Mám ráda ten zvuk,atmosféru,popcorn zkrátka mě peníze za lístek do kina rozhodně nemrzí.

A abych se navrátila k úplně původní myšlence a příběhu:

Bereme se,když pominu takzvanou "lásku",kvůli vzhledu,chování,postavení,penězům,sexuální přitažlivosti,pohodlnosti...?A proč spolu zůstáváme,když se zadaří,roky?Ze zvyku,pohodlnosti,lenosti,že se to má???V superlativech můžeme říct,že jsme přátelé,partneři,kamarádi,už nechceme spát s nikým jiným,známe se,stydíme se,bojíme se?Změny?Nového?Neznámého?Horšího?A proč vlastně?Já osobně doufám,že s mým mužem zůstanu už napořád,a při troše štěstí umřu dříve než on,i když statistiky mluví proti mě...

Proč tedy my holky tak často přecházíme z pozice rovnocenní partneři,na podřízený a nadřízeného?Né,že by to nebyl můj případ,ale o tom teď mluvit nechci.Můj muž se ostatně jen tak lehce nedá!

Ale  proč se muži ve většině případů nechávají tak rádi ovládat a pak se diví,že nad nimi má žena kontrolu?.A kde je ta zdravá hranice rovnoprávnosti?

Můj děda(dej mu Pán Bůh klidné nebe) vždycky při obědě říkal babičce"čtyři knedlíky"a babička mu jich vždycky dávala pět se slovy to "sníš" a byly spolu spokojených šedesát let!

Takže asi tak.Naštěstí,časy se mění.

Proto jděte do kina,možná si tak odpočinete jako já.Nebo to bude další film,jak říká jeden můj kamarád "pro ženský k žehlení".

Pa a budu zase opět a znovu ráda,když zajdete! :-):-):-)