Máma
Když pominu to,že mi je poslední týden špatně,jak mi dlouho
nebylo,potýkám se mezi teplotou,závratěmi a bolestmi hlavy,stále sem,ať chci nebo nechci,máma.
A i když mám skvělého partnera a tátu,děti prostě furt
půjdou za mámu,což je asi normální a přirozené,ale dnes sem toho už plná.Plna únavy,kterou mám
neustále po těle,i když spím skoro celej den a celou noc.Naše dva špunty to ovšem moc
nezájímá.Musí jít do školky a do školy,musí jíst,učit se,zlobit,musíte se jim
věnovat,to ale všichni,kdo máte děti znáte.Težko říct,proč si vždycky vyberou
ten nejlepší moment a musí se spolu zrovna kopat ve vaně,až jednomu z nich
teče z nosu červená,zrovna ve chvíly,kdy Vám v hlavě zní sto
kostelních zvonů.Proč to dělají?Neměly by vycítit,že je Vám zle?Proč Vám
všichni říkají,ať si jdete lehnout,ale Vy máte z jejich otázek pocit,že
stejně musíte vymyslet něco k večeři,naučit se s malým,jít do
práce,zařídit to a ono.Pocit nenahraditelnosti??Určitě ne!Spíš sem zvyklá
prostě fungovat,žít a najednou to nejde.Asi bych chtěla vše perfektní,krásné a dokonalé,ale tak to prostě v životě nefunguje.Děti nebudou vždy krásně,chytré,hodné a nejlepší,a tak i já zjištuju,jak chutná zklamání z toho ,že takový nejsou.A pak odjedou k babičce a já po pěti minutách zjišťuju,jak hrozně mi vlastně chybí.
Děti.
Od prvního dne jejich narození nepopsatelná a nevysvětlitelná smršť emocí a lásky,kterou si nikdo,kdo děti nemá nemůže představit ani vysvětlit..Chvíly je miluju,pak zase nesnášim,ale hlavně doufám,že už je napořád budu mít nablízku!
Žádné komentáře:
Okomentovat